Už sama barevná hýřivost Závodníků kontrastuje s šedí předchozích obrazů a naznačuje, že se v té době začalo otevírat cosi z okolního světa. Závody lze tedy chápat jako soutěžení společenských systémů, ideologií a tak dále, ale také jako souboj mezi jednotlivci. Můžeme v tom vidět šanci, kterou uvolnění těch let přineslo, ale i jízdu smrti či života, jenž se dovede smrti vyhnout. Protože každý závodník – ve své individuální dráze – může buď vyhrát, anebo se rozbít. Vždy ale riskuje a hranice rizika přitom nikdy nejsou zcela přesně vypočitatelné. No a diváci kolem si koupí vstupenky a závod sledují. Můžou přihlížet, můžou fandit, držet palce, ale víc v jejich silách není – už proto, že nemají k dispozici stroje, které by jim umožnily připojit se k soutěžení. Na obraze O velkou cenu tvoří obecenstvo ještě živí lidé z 50. let. V dalších částech cyklu jsou už všichni diváci stejní a mění se v masu.

Tahle závodnická tematika souvisí ovšem také s mými zálibami a sklony. Myslím (a horoskop to potvrdil), že bych asi byl skvělým závodníkem a v každém případě by mě to bavilo. Naše rodina mívala krásnej bourák, Waltra Prince, a já ho ve snu mnohokrát řídil. Řidičák na auto ani motorku jsem si sicenikdy neudělal, ale dokážu si to všechno vynahradit jízdou na kole, která mi přináší radost z rychlosti i potěšení riskovat. A mohl bych taky dlouho vyprávět o brněnských automobilových závodech, protože to byla jedna z mála věcí, co mě opravdu zajímaly. Masarykův okruh v Brně se vyznačoval vysokou úrovní, jezdili ho proslulí závodníci slavných jmen jako Chiron a Nuvolari, byl to zkrátka svět tak, jak ho mám rád, svět přesahující zdejší provinčnost, která je mi po všech stránkách odporná. Byl to prostě kus divadla světa podle mých představ, lidová podívaná stejně jako brněnský lunapark, v jistém smyslu surrealismus pro obyčejné lidi.

I po formální stránce Závodníci znamenali proměnu. Přistoupil jsme na princip znaků. Inspiroval jsem se tvorbou přírodních národů a použil jsem prvky jejich umění k účelům zcela moderním. Rovněž jsem zvolil úplně nový způsob práce. Oproti své dřívější velice pomalé malbě jsem chtěl tentokrát rychle rozjet sérii znakově pojatých obrazů a hrát si volně s tvarem a barvou tak, aby to odpovídalo atmosféře těch motocyklových závodů, jak jsem ji v Brně zažil. Takže tématu odpovídala i metoda. Celou tu řadu různě karosovanejch obrazů jsem nastartoval jako závod, v němž záleželo i na rychlosti a technické ekonomii. Šlo o sériovou výrobu svého druhu. Celá ta akce se Závodníky, byla v podstatě založená na rozmyslně vedeným řemesle a snaze je co nejvíce racionalizovat, a dokonce industrializovat. Byla to veselá práce a rychle ubíhala. Znovu se mi potvrdila známá zkušenost, že každá činnost, která jde dobře od ruky, člověka uspokojuje.

(P.B., Revolver Revue č. 14)

Hlavu schematicky vyznačuje červeně rámovaný obdélník, do kterého je podrobně vkreslen jeho obličej. K němu jsou připojeny podobně schematicky červeně rámované náznaky ramen. Z nich jsou k němu obráceni jako podivní donátoři přiměřeně umenšení jeho manželka Eva a syn Pavel. Jejich profily jsou si pozoruhodně podobné. V obou zorničkách vidí Otec sám sebe. V jedné, jak je možné zjistit při podrobném zkoumání, je zobrazen v podobě přívětivější, v druhé v podobě méně přívětivé. I když se tady všichni tváří vážně, je tento obraz značně komický. Zážitky s ním spojené, z kterých koncepce vyšla, jsou v ní zlehčeny a při jejich domýšlení se člověk – nebo alespoň autor – neubrání smíchu.
Otec při pobytu v Praze seděl svému synu při velice podrobné studii jeho obličeje velice ochotně a trpělivě. Pozoruhodné je, že s výsledkem byl kupodivu velice spokojen. Obzvlášť když se předem dozvěděl, že tři obrazy jeho syna, poprvé výjimečně vystavené, se setkaly s úspěchem (reprodukce Konce Marata byla jednou ze snad tří věci , které doprovázaly referát o tzv. Májovém salonu ve Výtvarné práci). Když pak otec uviděl hotový obraz, byl s ním již předem spokojen a připadal si na něm – a to důvodně – zajímavý. Měl upřímnou radost z toho, že jeho syn konečně prorazil a může se z něj stát úspěšný malíř a vážený člen lidské společnosti. Jeho naděje se později ukázala jako iluzorní. V poslední době před smrtí pak zamýšlel syna pro jeho neschopnost a údajně nemravný život vydědit. Kdyby věděl, že jeho kariéra se dovršila v koksové kotelně, čímž došlo na jeho slova, že skočí v kloace, čili ve spodině společnosti, otáčel by se v hrobě. Kdyby pak k němu došlo oznámení, jak jeho syna ocenila Národní galerie, tak by jeho duše jásala.

Námět začal vznikat bez předcházejícího úmyslu. Nein byl P.B. zaujat reprodukcí plakátu na film I, THE v normálních českých novinách, což byl vzácný exotický dol ment, jaké sbíral. Na něm byl zobrazen víc než drsný, zřejmě dokonale brutální hrdina, americký tajný agent James Bond jak střílí ženu s rozhalenými ňadry do břicha. Je převeden do tohoto obrazu na jeho pravé straně. Doprovázel to mravno rozhořčený komentář hanebného barbarství takové oslavu násilné zvůle, typické pro západní svět.

Ta podmanivá slova JÁ, POROTA pak zněla příštímu autorovi následujícího obrazu naléhavě v hlavě. Připomínala mu soudce Já, Porota, který posílal na smrt odpůrce teroristické ho systému, a metody, kterými byly jeho oběti zpracovávány natolik, že už jenom slyšet v rozhlasu jejich výpovědi, v kterých se tito kdysi svobodní normální lidé obviňovali frazeologickou řečí do nich vloženou jako do nějakých strojků, byly nezapomenutelně otřesnou skutečností. I navenek bylo vzorně a dokonale děsivě předvedeno, co ti sovětští odborníci na zlomení bývalých lidí v dokonale zmanipulované bytosti a jejich zdejší spolupracovníci z nich dovedou udělat. Posluchači, kteří si tehdy takového jádra věci, zřejmého už z rozhlasového přenosu přelíčení, nestačili všimnout, byli asi opravdu nevšímaví. P.B. v tom byl o něco citlivější. Jeho dědovi Josefu Palivcovi tehdy v této souvislosti hrozil provaz. Pak byl ale z tohoto procesu jako obžalovaný vyčleněn a přesunut, vystoupil jen jako okrajový svědek, který se dokázal ubránit, a nedostali z něj proti nikomu nic podstatného. Naštěstí pak byl jen odsouzen na 20 let a po deseti letech byl propuštěn. V roce 1949, kdy byl zatčen, působilo pravděpodobně, že z vězení už živý nevyjde. Vyšel a pobyl tu poměrně šťastněji než někteří jiní ještě několik let, ale ta hrůza v něm zůstávala. A v P.B. v menším měřítku také. Z ní je udělán tento obraz.

Nejprve se tomu nahodilému prvnímu podnětu nabídla k zosobnění Vyšetřovatele poněkud děsivá hlava velice tvrdého člověka, nakreslená bez předcházejícího určení a nyní vhodná k ztělesnění až sadisticky uspokojené kruté povahy. P.B. ji nasadil na sošně hranaté tělo a přidal k ní ruce, které ve své moci drží přiměřeně umenšenou oběť jeho vyšetřování a jeho palce ji bolestivě stlačují spánky. Bílá plocha na jejím klíně je pravděpodobně připravená jako protokol pro vynucené přiznání k čemukoliv.

Ze hlava Vyšetřovatele jako ústředního Ďábla, do které se sbíhá perspektivní náznak skladby, že tato výstižná maska připomíná víc nějaké kruté aztécké nebo jiné podobné božstvo než – dejme tomu – fotografie nějakého soudruha Grebeníčka, mytizaci toho námětu vyhovovalo. Na ramena pak P.B. Vyšetřovateli postavil dalšího Boha nebo Arcidábla se založenýma rukama s dlouhými drápy. A jím je Soudce. Jeho nade všechno povznesené hlavě nechybí rohy a tváří se vrcholne znechuceně. Není to hlava schopná něčeho pozitivního, ale hlava Lucifera, vládce tohoto pekla, jehož středem je toto sousoší. Na vzniku tohoto základního sousoší se podílelo ne z příkladně monumentálního sochařství jihoamerických indiánů. Hlavy nasazené na hranatých blocích postav, které nesou, jsou samozřejmě jen velké masky vhodné k vykonávání zobrazeného rituálu. Jací lidé mohli být pod nimi, může být složitější, není to ale v této situaci nijak významné. Tady jde jen o zjednodušené podstatné skutečnosti. Peklo na zemi je k jejich inscenaci prostor vhodnější než pankrácká věznice nebo budova soudu, kde se rozhodovalo o popravách a doživotních uvězněných.

Tady jsme opravdu ve zcela konkrétně předvedeném divadelním pekle. Proto je taky základní barva plochy, na které se vše odehrává, a tím určité celkové osvětlení, jemně červená. Bezmála černí i tmavomodří bývají někteří ďáblové, například gotičtí, i v tradičním zobrazení.

Když konfigurace vyšetřovatele se soudcem založila uspokojivý střed, únosný pro další skladbu, vybíral P.B. ze spousty jiných volných materiálů takové motivy, které by ji vhodně doplňovaly. Nejprve další dva Vyšetřovatele – Ošetřovatele. Vznikly už dřív z volných kreseb na okraji Kafkovy povídky V kárném táboře. Také tito vyšetřovatelé nejsou ani zdaleka lidé, ale nelidské mechanismy oblečené do bílých plášťů ošetřovatelů se zdravotnickými páskami červeného kříže. Patří ke zvláštním oddílům ideologických inženýrů lidských duší, povolaných k jejich revolučním proměnám, případně – jako zde – uzdravení. Jejich standardně usměvavé hlavy pod bílými čepicemi dopravních strážníků jsou masky šťastných budovatelů šťastné budoucnosti, jací bývali předváděni na komunistických plakátech. Ten první vlevo v kovové skříni působí, jako by ošetřovaného hladil po tváři, ačkoli z úst fackované hlavy vytéká krev. Ten druhý působí, jako by klečícímu ošetřovnému vkládal do úst nějakou hostii, ačkoli je to asi jen výpověď, k jejímuž odříkávání ve vysílaném monstrprocesu má být účinně připraven. Pokud by neotvíral ústa dost ochotně, klepla by ho kovová koule nad jeho hlavou, která je možná nabitá elektřinou k udělování šoků a připravená k zásahu v rámci zdravotnického zařízení této léčebny. Její humánní působení je v podstatě psychiatrické. Jeho cílem je léčení takových, kteří nebyli schopni přizpůsobit se všeobecnému zdraví, takže v zájmu společnosti nezbývá než je bud utratit, nebo doživotně izolovat do zvláštních ústavů. Nahé tělo za zády tohoto zdravotního zřízence působí podezřele. Ať už je to muž nebo žena, hlavu není vidět, jako by ji nemělo. A není jasné, jestli je živé, nebo už mrtvé, anebo jen znásilňované. Tady se může dít cokoliv.

Vlevo od kovové skříně k léčení fackováním stojí dvojice do naha svlečených mužů, kteří představují důsledky špatného svědomí. Jeden – patrně Žalobce – obviňuje druhého, který se pokorně a možná upřímně hanbí a sklání pod tíhou obnažené skutečnosti. Mohou to být dva více nebo méně spoluzodpovědní reformní komunisté. Z ruky, která ukazuje na Provinilého, vychází v opačném směru první z hadovitých Duchů s prázdnými očnicemi a znechucenými ústy. Vyvstali ze stěn ohrazujících psychiatrickou léčebnu, která se vydává za nápravné zařízení k zabezpečení šťastné budoucnosti, ačkoli to je jen alegoricky zobrazená mučírna těl i duší. Také druhý duch vztahuje hadovité ruce ze stěny, kterou neopouští. Je to přehnaná virtuální realita, o jejíž pravdivosti v objektivní realitě je možné pochybovat.

Na kovové skříni anebo kabině, možná i speciální cele, v které mechanický Ošetřovatel 

fackuje Ošetřovaného, jako by ho hladil, je postavená velká hlava věřícího budovatele šťastné budoucnosti, který vzhlíží k její slunné vidině a nic pod tím nevidí. Před zaslepenýma očima má tmavou pásku z barvy odvozené ze Soudce. Nad hlavou má to svoje filosofické slunce, pod kterým není nic nového, které se ironicky až posměšně, ale i tak poměrně mile, usmívá.

Strašnější je zubatý úsměv profilové hlavy, která se vynořuje za zdí a naznačuje, že i tam se může dít něco pekelného. Původně to byla jenom výhružně působící reklama na kožené řemeny k obtahování břitvy. Nad takovým řemenem se vznáší uříznutá hlava prasátka, která nese v zubech vařečku a na hlavě má nasazenou kuchařskou čepici. I to byla původně reklama z výkladu řezníka k doporučení chutného které se samo nabízí jeho příštím konzumentům jako prasátko převlečené za kuchaře. Zde se stává obrazem obdobně znázorněných obětí procesů, přinucených odříkávat naučené výpovědi o své zločinnosti.

Vpravo prochází prostorem této mučírny jakési po které je spojuje se světem okolo. Vychází z podlahy are stěnou. Na něm je umístěn obličej, který tu vyvstal z této jitosti a který sem nahlíží snad zvenčí s hrůzou a dokonci znechucením.

Dalším tělesem zcela tu cizím je velká kovová skříň s ženským obličejem, která vystupuje z obrazu způsobem nada všechno ostatní plasticky působivým a ještě k tomu je umístěna na tak nevhodně až rušivě, jako by do obrazu vstoupila dodatečně. Teď z něj předstupuje natolik, že tím ohrozila a narušila i jeho středovou rovnováhu. Její široce rozevřené oči jsou z toho, co tady vidí, palčivě červené. Ústa jsou za kovovou přepážkou s klíčovou dírkou, kterou snad ani není možné odemknout, takže nepromluví. Je to snad zosobněná Svoboda s ucpanými ústy? Pravdivá výpověď? Anebo Lidskost? Ta zbědovaná Humanita, která vstupuje do tohoto – dá-li se to tak nazvat k větší cti nebo hanbě člověka – nelidského prostředí.

Je tady také nad rohy Ďábla, který se proměnil v Soudce. Hlas z vesmíru. Zabloudil sem – možná náhodou nebo omylem – z Karlštejnské apokalypsy. To je ale jen metafyzický přídavek, který na nás vyplazuje jazyk.

K povšimnutí tu zbývá ještě pod tou klíčovou dírkou šedá figura, která se objevila v místě, v kterém končí vysoká zed. a je možné projít tudy z té všeobsáhlé červené plochy, která sem prostupuje, do zdejšího ne zcela uzavřeného prostoru. Hlavou figury, která sem pomalu přichází, poněkud ochromená a podpíraná berlami, je ciferník kapesních hodinek, kterému chybějí ručičky. Ale i tak je to pan Cas, který vždy přichází i když se zastaví na dlouho; a tady se zastavil a stojí. Ne-li navždy, tedy na nekonečně dlouho. Ručičky ukazování času na ciferníku už ani nejsou.

Jsme snad v roce 1975, uprostřed takzvané normalizace komunistické diktatury založené na jejím základním teroru. Po šesti letech od pokusu o její realizaci a snad i návrat do Evropy zůstávám nadále SE SOVĚTSKÝM SVAZEM na věčné časy, tehdy ještě se zostřeným přívažkem A UŽ NIKDY JINAK. P.B. tehdy opravdu nevěděl, jestli se dožije alespoň místního zmírnění utuženého režimu. Ze by obraz nazvaný Proces mohl být ve svém úplném rozsahu veřejně představen, nepřicházelo v úvahu.

Obzvláštní péči věnoval PB polychromii. Užíval k ní hliník i bronz, kombinované s různými akrylovými barvami. K oživení barevných ploch přidával někdy rozprašování fixovací trubičkou. Zvláštní pozornost udílel očím zpravidla odlišně barevným. Vystupují o to výrazněji na způsob barevných emailů vkládaných do starověkých bronzů tehdy zlatých anebo zlatých soch středověkých.

PB obdivuje dávné hlavy s fascinujícíma očima, které svou živostí nebo položivostí přesvědčují o své samostatné existenci a svou nesmrtelností přesahují její obvyklé možnosti. Jako by to byli nějací poslové ze zásvětí z oblasti temné touhy po nedosažitelném. Oči jsou koneckonců viditelné výběžky mozku pokládaného za sídlo duše. Když obličeje PB zírají do světa metafyzicky absurdního, necítí v tom jejich autor úplný rozdíl proti očím dávných soch, které hledí do absolutna jiné povahy. Uctívá je jako vzor dokonalosti.

Jeho dílo vychází z části tendencí malby dvacátého století, nicméně nezůstává u pasivního vstřebávání těchto vlivů; chce být zcela vědomě jejich syntézou. A právě na základě této potřeby uspořádanosti a sjednocení toho, co už bylo vytvořeno, se ohlíží zpět do historie. Láká ho jistota, klad a bezpečí malby středověkých primitivů, kteří – stejně jako on, byť v duchu odlišných idejí – postihovali divadlo tohoto světa. Také středověcí malíř si k vyjádření myšlenek, jež měl za úkol ztvárnit, vybíral určité, jemu bezprostředně známé lidské typy. A také u něj se lidská typologie střetává s formálními a stylistickými vzorci, v jejichž rámci se pak ono ztvárnění odehrávalo. Dílo Pavla Brázdy navazuje právě na tyto snahy, ale zároveň – v rámci syntézy formálních tendencí malby dvacátého století – je dotahuje kamsi dál. Snaží se dostat až na dřeň či kostru výtvarného znaku, až k bodu, kde je možno z pouhé čáry, křivky či jednoduchého geometrického obrazce vytvořit živý tvar či lidskou podobu. Tedy tam, kde tato živost vzniká z redukovaných znaků samovolně a začíná vytvářet vizuální obdoby známého světa. V tomto smyslu lze říci, že nás Pavlovo umělecké hledání dovádí až kamsi k původním a magickým polohám lidské tvořivosti, jak ji známe od přírodních národů či mimoevropských civilizací.

Michal Singer

Zahájení výstavy v galerii Litera, 3. listopadu 1998